Minutes passing by...

11. února 2010 v 21:43 | story by Ninsie |  Krátké příběhy
Ahoj :)
tak jsem tu s další novinkou.
Autorkou téhle nádherné jednorázovky je Ninsie. Psala to z pohledu její postavy Jocelyn.

Na objasnění situace, o co šlo:
Při hodině Lovu měli studenti za úkol zabít nemocného upíra. Podstatou bylo, vytvořit smečku. A o to se pokoušeli Jocelyn, Taylor, Delia a Misty. Delia hodila Taylorovi zlatý řetízek, zlato upíry zabíjí, a on se mu ho snažil narvat do hrdla. Jenže upír ho vzal zezadu pod krkem a zvrátil mu hlavu, čímž mu pohnul s krční páteří tak, že nebylo jisté, jestli to vůbec přežije. Jocelyn kromě jiného schytala ránu do břicha...a právě po udílení těchto "odměn" celý příběh začíná.

pod perexem




Vteřiny. Minuty. Úlomky času. Pouhé fragmenty, podle kterých se měří život. Podle kterých se počítá. To vše se dokáže smrsknout do téměř ničeho. Do jediné vše obsahující vteřiny, kdy máte pocit, jako kdyby čas náhle běžel zpomaleně, a vy si všechno uvědomujete mnohem ostřeji. Všímáte si detailů. Střípků výrazů na okolních tvářích. Slyšíte vlastní dech zadrhávat se v hrdle. Srdce, které na setinu zpomalí svůj rytmus a vzápětí se splašeně rozeběhne, až máte pocit, že se prorve skrz hrudní koš ven. A nejste schopni odvrátit tvář, uhnout pohledem. Jako kdyby vás něco drželo. Téměř zvráceně fascinovalo na celé té scéně. Možná to není správný výraz. Možná to prostě jenom nedokážete. Nedokážete se přestat dívat, ať to dopadne jakkoliv. I kdyby se vše mělo v další chvíli rozletět na kusy přímo před vašima očima. Neuhnete. Nedokážete to.
Viděla jsem ten let, co trval jen vteřinu a ten zvuk, co mu předcházel, to lehké křupnutí se mi se zlověstnou ozvěnou zarylo do mozku. Uvědomuju si, že jsem okamžik, jen titěrný zlomek času strnula a vzápětí mě prudká bolest poslala k zemi. Znovu. Pamatuju si, že se mi na chvíli zatmělo před očima, dech uvízl v hrdle. Pamatuju si, ozvěnu zvuků kolem a nehybnost vedle sebe. Tu děsivou nehybnost, neurčitost. Vytáhla jsem se do sedu. Šlo to ztěžka, ale šlo. Bolest mi stále vystřelovala od žaludku celým tělem, každý pohyb byl krutě cítit. Snažila jsem se to vytěsnit z hlavy, abych se vůbec dokázala natočit. Získat jistotu, ať byla jakákoliv. Ne, to bych lhala. Nemohla být jakákoliv. Chtěla jsem vědět, že…
Je to zvláštní, jak pokaždé, když se dotknete někoho dalšího, to vnímáte jinak. Dotek kůže druhé osoby má tisíce podob a vyvolá ve vás nepřeberné množství reakcí a pocitů a ani jedna není stejná. Vnímala jsem, jak se mi třásly ruce, jak studené jsem měla konečky prstů oproti jeho horké kůži, když jsem mu je přitiskla pod hranu čelisti. Jak dlouhá byla ta vteřina, než jsem oproti nim ucítila tep. I tak jsem ale věděla, že něco je moc špatně. Dopadlo to jako kámen. Měla jsem pocit, že mi žaludek musel klesnout o několik čísel níž, že se stal neúnosně těžkým na to, aby zůstal na místě. Ležel tam jako loutka. Jako kdyby to co ji uvnitř ovládalo, vyvanulo kamsi do prostoru. Bez pohybu. Tak děsivě strnule. Zoufalé zalapání po dechu, ten chrčivý zvuk, co se mu vydral z hrdla, přišel jako spása i nakopnutí zároveň. Tvrdé. Surové. Bylo to zlé. Zatraceně zlé. Neodvažovala jsem se pohnout s tělem ani o milimetr. Jediné, o co jsem se mohla v té vřavě a hluku pokusit, bylo požádat o pomoc někoho dalšího. A taky doufat, že si toho vůbec všimne. V tom malém pekle měl každý co dělat, aby dokázal zvládnout sám sebe, natož aby se ještě staral o další.
Trvalo to několik dlouhých vteřin, než někdo přišel a zvedl tělo ze země, jako kdyby nevážilo nic. Bez námahy, bez hlesu. Několik okamžiků, než zmizel i s ním za dveřmi. Nedokázala jsem tam zůstat. Musela jsem jít. Více méně automaticky jsem se vytáhla na nohy. Myslím, že jsem i lapala trochu po dechu. Bolelo to pořád. Rozlévalo se mi to do těla v přesně dávkovaných vlnách a nutilo mě to pevně semknout rty, soustředit se jen na chůzi a na nic jiného. Vytlačit všechno další na okraj vlastní mysli, abych byla schopná vůbec uvažovat. Nebylo to hrdinské. Ani sebeobětování. Byla to nutnost. Nic jiného.
Otevřela jsem konečně ty správné dveře. Ovanul mě pach dezinfekce a neskutečné čistoty. Kdyby tedy čistota měla skutečně svůj vlastní a specifickou vůni, byla by to tahle. A ještě něco se vznášelo ve vzduchu. Cítila jsem to v každém nádechu a měla jsem pocit, že mi to pomalu rve vzduch z plic. Šla jsem dál, pohled upřený na lůžko. To jediné, které bylo v téhle místnosti obsazené.
"Taylore?" samotné mi zněl můj hlas dutě a cize.
Chrčivě se nadechl, když ze sebe dostal to jediné slovo: "Jo?"
Dívala jsem se na něj. Zkoumala jeho rysy, do kterých zaťala bolest své drápy. Dech mi uvízl v hrdle. Tady na tom světle všechno vypadalo jinak. Jako kdyby to dostalo ostřejší rysy. Mnohem děsivější rysy. Sledovala jsem tu dlaň, ty prsty co mu přejížděly po těle a krku, jak zkoumaly, hodnotily. Čas se neskutečně táhl. Jako kdyby i tikot hodin slevil ze svého tempa a vlekl se neskutečně líně, téměř vyzývavě.
"Budete se muset přeměnit," zkonstatoval nakonec Enkleus s povzdechem. Nedošlo mi, co to vlastně znamená, za to jsem dost zřetelně vnímala okamžik, kdy se otočil na mě: "Pomůžete mi."
Neptal se. Věděl, že bych to udělala.
"Co mám udělat?" snažila jsem se, aby se mi neklepal hlas. Musela jsem všechno nepodstatné odsunout stranou. Kdyby se mi klepaly ruce, nenechal by mě tu. Nebyla bych mu nic platná. A taky jsem chtěla ignorovat další osoby v místnosti, které se dovnitř nahrnuly krátce po mně.
Pohled jsem upřela na Enkleusova záda, když mířil ke skříňce s léky, zatímco mluvil dál. Téměř klidně, jako kdyby monotónně a přesto mi jediné slovo nesplynulo s druhým. "Vy, slečno Stockwood, budete panu Matthewsovi dávat látku, která napomůže jeho tělu, respektive kostře," odtušil, než se natáhl pro něco na poličce. Co? To jsem přes něj zatím neviděla. "Vytáhněte mi rukavice. Jsou v té papírové krabici u každé postele," instruoval mě vzápětí.
Zmohla jsem se jenom na to, abych mlčky přikývla a ani tak to nebylo nezbytné. Stejně mě neviděl. Sáhla jsem se pro požadovanou věc a sevřela ji mezi prsty, čekajíc na to, až si ji vyžádá.
Očima jsem klouzala po věcech, co si donesl k posteli a z pohledu na jehlu se mi udělalo téměř špatně. Nenáviděla jsem je. Bála se jich, ale tenhle náhle tak nicotný strach prostě překrylo něco jiného, mnohem většího. Jedno slovo, co mi začalo rezonovat napříč mozkem.
Nemluvil ke mně, když si vzal rukavice, co jsem mu podávala. " Do vašeho těla vstříknu za pomoci slečny Stockwood látku, jež pronikne do mozku a vyvolá tak reflexy vašeho růstu. Začne se vám měnit kostra ve vlčí. Urychlím tím proces vaší mutace, při níž budete okolní bolest vnímat méně a vrátím vám tak krční obratel zpátky." Na okamžik se odmlčel, než dodal: "Kdybych se o to pokusil nyní, zabil bych vás. Takto se váš organismus přizpůsobí."
Zabil.
Měla jsem pocit, jako kdyby se mi na okamžik před očima rozprostřela tma. Jako kdyby mě to vrhlo do prostoru bez začátku a konce. Do prázdnoty. Musela jsem to vytlačit. Začít se soustředit. Musela jsem…
Pohledem jsem vyhledala Enkleusovu tvář, zoufale jsem se snažila ignorovat ostatní osoby na ošetřovně, které sotva napomáhaly situaci a v tuhle chvíli až zbytečně zdržovaly. Nebyl čas na celou plejádu reakcí od zděšení až po hysterii. Nebyl doopravdy čas na nic. Proto jsem sebou snad ani netrhla, když se Enkleus přes moje rameno na ně rozkřikl, už docela zuřivě: "Okamžitě vypadněte, nebo vám tu stříkačku narvu do chřtánu!"
Očividně to na ně všechny zabralo. Slyšela jsem otevírání dveří, pár tichých vzlyknutí a klapnutí, s nímž se opět srazily s futry. Pak už bylo ticho. Neotáčela jsem se. Ani jednou jsem na ně nepohlédla. Kdybych to udělala, musela bych křičet. Řvát, tak strašně řvát aby vypadli, že tady jsou momentálně k ničemu a okrádají nás o tu špetku času, co máme.
Vytrvale jsem zírala do tváře Taylorovi, ke kterému právě promlouval Enkleus: "Nebudu vám lhát, bude to bolet, jelikož růst bude vynucený a předčasný." Potom se otočil na mě, krátce mě očima zkoumal, než mi konečně vysvětlil celou moji úlohu: " Jakmile jehla pronikne kůží, převezmete ji a vstříknete mu tekutinu do těla." Pohled mi mimoděk sklouzl na stříkačku v jeho prstech, ve které byl natažený jakýsi podivně fialově zbarvený roztok. "Prudce sebou pod náporem látky škubne," mluvil dál, " v tu chvíli musíte jehlu vytáhnout a ustoupit, nebo vás může zranit. Připravena?"
Zmohla jsem se jenom na to, abych přikývla. Co jsem tak měla víc říct? Slova byla zbytečná. Zdržovala. Přistoupila jsem k němu blíž, abych byla připravena to převzít, až mi řekne.
"Dobrá tedy," usoudil tiše, než jehla zmizela v Taylorově krku.
Prudce se mi sevřelo hrdlo, když mi dal signál, abych převzala jeho místo. Ani nevím, jak jsem přinutila vlastní prsty, aby se mi zuřivě neklepaly. Možná to mělo co dělat s tím, že hrot jehly směřoval mezi jeho obratle. Možná jsem byla prostě příliš otřesená tím vším, že na další věci nebo pohyby navíc už jsem prostě neměla. Bez dalšího jsem, když Enkleus položil dlaně na jeho čelo a hruď, stlačila píst. Fialová tekutina zmizela v jeho těle. Prudce sebou škubl. V tu samou vteřinu jsem automaticky vytáhla jehlu a začala couvat. Stříkačku jsem téměř zuřivě drtila mezi prsty. Zastavila jsem se teprve, až když moje záda narazila do chladné bílé stěny. Oči jsem třeštila na scénu před sebou.
Měla jsem pocit, jako kdyby najednou někdo vypnul zvuk. Možná ho nevypnul. Možná jsem ho jen vytlačila na samý okraj vědomí. Možná jsem z něj byla doopravdy tak v šoku, že se mi zaryl hluboko do kůže a svalů, až zmizel, zůstal bez hlesu.
Sledovala jsem, jak se Taylorovo tělo propíná, láme do všech nepřirozených úhlů, jak mu vybíhají žíly. Téměř jsem pro tu podívanou, kdy se mu začaly objevovat tmavé chlupy a prodlužovat čelist, nezaznamenala Enkleusův pohyb. Když od něj odstoupil, fáze proměny byla téměř u konce.
Ani jsem nevnímala ten okamžik, ve kterém jsem celou scénu začala pozorovat z poněkud nižší výšky. Kdy jsem vlastně skončila schoulená podél stěny.
Přestalo to ve vteřině. Všechno. Jako kdyby někdo zapnul znovu zvuk. Nebo jsem zase začala vnímat. Sama nevím, jak to bylo doopravdy. Jediné, co jsem si uvědomovala naprosto zřetelně, byla ta plastiková věc v mé ruce, kterou jsem téměř rozdrtila.
"Už je v pořádku," oslovil mě Enkleus a otočil se na mě, na tváři mu seděl zachmuřený výraz. "Bude spát," dodal vzápětí poněkud měkčeji. "Nechcete něco na uklidnění?"
To jsem vypadala tak vyděšeně? Vnímala jsem třas, co se mi ve vlnách přeléval tělem. Všechno to, co jsem si nemohla před několika dlouhými minutami dovolit, se teď valilo na povrch. Vytáhla jsem se na nohy a až teprve, když jsem stála, jsem si uvědomila, jak vratké mi připadají. Kolena jsem měla snad z rosolu, když jsem oči stále upírala na vlka na lehátku. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Nepotřebovala jsem nic na uklidnění. Zvládnu to sama. Zvládnu… " Já…" dostala jsem ze sebe poněkud přiškrceně. "Můžu tu zůstat s ním?" samotné mi zněl můj hlas až děsivě úpěnlivě. Kdybych byla schopná v té chvíli nějaké sebe regrese, asi bych si za ten tón nafackovala. Jenže v tu chvíli mi to bylo jedno.
"Jistě," přišla jeho odpověď vzápětí jako vyslyšení mých tichých proseb. "Ale tohle mi dejte," zavadil pohledem o stříkačku, kterou jsem drtila v ruce. Docela ochotně jsem mu ji přenechala. Jenom krátce jsem na něj pohlédla, když dodal: "Můžete si k němu lehnout. Ale nelekněte se, když bude mít při přeměně nazpátek jednu ruku lidskou a druhou vlkodlačí."
Viděla jsem na něm, jak se držel, aby se nezubil. Na tváři mu seděl jakýsi křečovitý úšklebek.
"To zvládnu," ujistila jsem ho vzápětí. Pamatuju si na tu úlevu, co se mi přelila přes tělo. Byla tak velká, že jsem bezděky Enkleuse objala a zašeptala tiché díky přímo do jeho ucha, než jsem pár dalšími kroky překonala tu vzdálenost k Taylorově posteli.
Nedokázala jsem zadržet vlastní prsty, aby mu zajely do tmavé srsti. Vnímala jsem teplo, co sálalo z jeho těla, slyšela jeho pravidelný hluboký dech. Tak strašně to uklidňovalo.
Střelila jsem ještě krátkým pohledem po Enkleusovi: "Jenom dám vědět ostatním." Na to jsem se otočila na vlkodlaka na lůžku a další slova jsem už směřovala víc k němu než ke komukoliv jinému. Nebylo to ani tak ujištění, jako spíš konstatování. "Vrátím se," šeptla jsem tiše, jako kdybych ho tím snad mohla v dané chvíli probudit a vypařila se rychle z ošetřovny.
Čím dříve zmizím, tím dříve budu zpátky. Musela jsem dát vědět lidem, kterým nebyl lhostejný. Měli právo na stejný klid, jaký jsem už částečně cítila já sama.
Když jsem se o několik minut později vracela do té bílé tiché místnosti, Enkleus už tu nebyl. Musel odejít krátce po mně. Ale to mi v danou chvíli nevadilo. Pohledem jsem se vpíjela do černé srsti vlkodlaka, která tak ostře kontrastovala se vším ostatním tady. Potichu jsem k němu přešla a bez dalšího si lehla do postele. Prsty jsem mu lehce zabořila do srsti na krku, zavřela oči a soustředila se jenom na jeho tep. Nic dalšího nebylo důležité. Ani obrazy, co se mi draly na mysl a nesly v sobě stopu předchozích událostí a chvil.
Nic.
Žil.
A to bylo podstatné.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gwenny Gwenny | 11. února 2010 v 23:05 | Reagovat

to bolo kráásne ... bolo to zvlááštne čítať, ako sa cítila Jocelyn vtedy keď sa to dialo, keďže ona z nich uvažovala najracionálnejšie a predsa bola na smrť vydesená =( bola na tom oveľa horšie ako ostatný .... no nezrútila sa a dokázala uvažovať rozumne =)  ... je to napísané úžasne :) veľmi sa mi to pááči

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama