Začátek konce

7. dubna 2010 v 19:02 | story by Ninsie |  Krátké příběhy
Zdravím;)

po projití tohoto blogu jsem zjistila, že jsme s Ewil něco zapomněly. A to konkrétně na přidání úplně první jednorázovky, ve které se objevují Jocelyn a Taylor. Ewilka ji tehdy dostala k Vánocům a jde o jejich první setkání. Uvědomuju si, že to vyznívá všelijak a není to nikterak úchvatné. Problém byl v tom, že jsem si neuložila konverzaci a pak jsem spoustu věcí po čase jen odhadovala. Jak slova, tak reakce.
I přesto doufám, že trochu zaujme.;)



Bylo to tak prosté. Tak jednoduché. Pohyb, samotná jeho esence, se kterou střídala levou nohu za pravou a hlubokými pravidelnými nádechy vháněla vzduch do plic. Cítila vítr hladící ji studenými prsty tvář. Vnímala, jak jí vjížděl do vlasů a pohrával si s nimi, tahal za ně, zaplétal je a cuchal. Milovala to. Milovala každičkou vteřinu, kdy se sotva nepatrně dotkla podlahy, aby se vzápětí odrazila o notný kus dopředu, vše v rychlém a nepřetržitém sledu. Milovala tu svobodu. Cítila se volná. Sama sebou. V tento okamžik mohla vše ovládat, měla věci pod kontrolou a na dalším momentálně nezáleželo. Jakoby kdesi z dálky slyšela dopady bosých nohou na dřevěnou podlahu, kterou vzápětí vystřídal chladný kámen. Stačilo několik zlomků vteřiny, aby jí na holých pažích naskočila husí kůže, ale ani to jí nijak nevadilo. Brala to. Brala všechno, co to s sebou přinášelo. Byl to důkaz toho, že je živá. V rychlosti proběhla schodištěm a vzápětí se její nohy nořily do měkkého tmavě zeleného koberce, který ležel na zemi v chodbě v přízemí. Ještě zrychlila, jenom aby slyšela hvizd vzduchu kolem uší a chladný polibek větru na kůži, který se dral z otevřeného okna. Proletěla chodbou a v příští vteřině už prudce zahýbala do otevřených dveří po pravé straně. Ještě než vletěla do velkého sálu, měla pocit, že někoho v jejím ohybu zahlédla. Natočila hlavu tím směrem, protože se jí zdálo, že ji i volá jménem. Ale když se zadívala přímo, nikdo tam nestál. Vzápětí jí zrak padl na futro dveří od hlavního sálu, řasu stolků podél zdi a ještě než se opět zadívala, kam to vlastně běží, střetla se s něčím nepoddajným a tvrdým. Do nártu jí vystřelila prudká bolest.
"Zatraceně," zaklela vztekle a rovnou se sehnula k zemi, pevně si stiskla pochroumanou končetinu. Snažila se potlačit slzy, které jí štiplavá bolest vháněla do očí. "Pitomá židle," začala spílat nebohému kusu nábytku, který ležel převrácený od ní. Kdyby mohla, snad by do ní ještě kopla, ale nechtěla riskovat další pohmožděninu. Jak známo, všechny ony vysoce "příjemné" věci chodí vždy ve trojici.
Nad hlavou, kdesi za stolem, uslyšela pobavený smích. Pevně semkla rty, aby vzteky nezavrčela. Znemožnila se. Jaká to novinka. Jenže radost skuhráním jim udělat nehodlá. Bude jednat se vztyčenou hlavou. Není přece už žádné malé vlče. Ještě pár dlouhých vteřin tiskla nohu, snažíc se ji přesvědčit, aby přestala tak nechutně bolet, když to nakonec vzdala, zvedla se a spolu s tím, jak se vytahovala do stoje, narovnala i převrácenou židli, třebaže měla chuť z ní udělat dříví na otop.
"Ježiši, jsi v pořádku?" doletěla k ní první otázka, když se vytáhla do výšky a přestala se krčit za stolem, zpola zakrytá ubrusem. Rozhodla se ji ignorovat, stejně tak i tu další, která se jí ptala na to samý. Tomu se říká originalita, poušklíbla se.
"Ahoj," pozdravila osazenstvo v sále tak klidně jak to jenom šlo a raději ignorovala novou tvář v davu, která se na ni víc než pobaveně dívala.
"Ta židle za to nemůže," okomentoval cizinec vzápětí její poněkud kruté zacházení se jmenovaným kusem nábytku.
Věnovala dotyčnému pohled spadajícím do kategorie vražedně ledové a s klidem anglické lady pokračovala pro džus. Pevně tiskla rty k sobě a odolávala silné touze protočit oči. Stačilo jí jen pár vteřin, kdy je míjela, aby si všimla, že všechny holky jsou z něj hotové.
Bože. Už jenom tohle nám chybělo. Další hezoun. Položka odškrtnuta, pomyslela si kysele a vrhla se novou krabici pomerančového džusu a nalila si z ní požehnaně do vysoké sklenice.
Nijak se jí nechtělo jít si sednout k veselé skupince, kterou očividně bavil ten tmavovlasý kluk. Nehodlala zapadnout do řady a upírat na něj zbožné pohledy, když po krátkém prozkoumání jeho osoby usoudila, že stejně není o co stát. Kromě toho se nehodlala nijak přetvařovat a noha ji bolela přímo pekelně. Vytáhla se na barovou desku a klidně usrkávala džus, mapujíc situaci v hlavním sále. Připadala si, jako kdyby se dívala do slepičárny. A rozhodně do ní nechtěla patřit.
"Proč si nepřisedneš k nám?" zeptala se jí se širokým úsměvem Eris a gestikulovala k jedné z volných židlí.
Pevněji stiskla sklenku a nasadila jakýsi škleb, který při troše fantazie mohl připomínat zdvořilý úsměv. "Díky, ale sedí se mi dobře tady."
Že si její odpovědi de faktum ani nevšimly, to nekomentovala. Za to na sobě cítila podivný zkoumavý pohled, který ji do morku kostí vytáčel. Otočila se stranou, vytáhla nohy na bar a pevně si k sobě přitáhla kolena, rozhodnutá všechno a všechny ignorovat. Jen kdyby ji ten pitomý nárt tak nebolel.
Podle výbuchů smíchu a toho rádoby účastného hlasu, který je provázel, mohla počítat minuty. Ozýval se zatraceně pravidelně a všechno to chichotání už jí lezlo na nervy, stejně jako ten občasný pocit, že se na ni někdo dívá.
"Hej, Jocelyn, pojď za náma," ozval se za jejími zády hlas. Měla chuť otočit se za ním a s ječením tu dotyčnou skopnout z baru. Ale ovládla se. Když se ohlédla přes rameno a zjistila, kdo to sedí hned kousek od ní, litovala, že nepodlehla prvotnímu instinktu. Už jenom při představě toho, že by měla sedět tak blízko téhle osobě, její tělo hlasitě protestovalo. Skoro cítila, jak se jí kdesi v krku rodí vrčení a hrozí, že se vydere skrz její rty ven. Téměř jako namydlený blesk sjela z barové desky, popadla sklenici a ne právě ochotně zamířila k hloučku. Nakonec usedla na tu nejvzdálenější židli u stolu, kam vůbec mohla, a nezaujatě sledovala rozhovor. Přemáhala nutkání protáčet oči při každém druhém slovu a jenom si zamyšleně kousala ret, pohledem hypnotizovala svou skleničku. Očividně byla do celé té činnosti tak zabraná, že si ani nevšimla odchodu dobré poloviny holčičího osazenstva a že se v sále tudíž nějak povážlivě snížily stavy. Nechtěla mluvit s nikým. Jenže při tomhle počtu už asi bude muset něco říct.
"My se ještě neznáme. Jsem Taylor,"oznámí sebevědomý mužský hlas nedaleko od ní.
Trochu trhla rameny, doopravdy jí bylo jedno, jestli ho zná nebo ne. Klidně by přežila bez vědomosti tak nepodstatného jména jednoho z dalších frajerů, kdyby před ní ten dotyčný nestrčil ruku tak, až jí skoro vyrazil sklenici. Tohle už nešlo ignorovat.
Chladně na něj pohlédla. "Jocelyn," utrousila, rychle mu stiskla pravici a odtáhla se od něj. Jestli se pokusí udělat nějakej vtípek, jako je třeba komolení jména, může si jít shánět zubní protézu. Nad tou myšlenkou se skoro spokojeně pousmála. Pohodlně si natáhla nohy na protější židli a s nelibostí sledovala nárt, který začínal povážlivě připomínat malířovu paletu. Proti její světlé kůži to vážně vypadalo skvostně.
Raději vzhlédla od barevné končetiny a podívala se na skromné osazenstvo v sále čítající pouze Delii, Eris, toho kluka a ji samotnou. To jsou mi vyhlídky, pomyslela si poněkud trpce a potlačila ušklíbnutí, když se Taylor skoro toužebně zahleděl na Eris a ona zrudla jako pivoňka. Musela se kousnout do rtu, aby nezařvala nahlas smíchy. Situace to byla k popukání, když si sebejistá dívka, která vždy věděla i slyšela víc než ostatní, nic nezadala s rajčetem. Vzápětí však jako by se upamatovala a vyzývavě mu pohled oplácela.
Povzdechla si. Tohle bylo na její nervovou soustavu poněkud velký sousto. Kdyby nebyla tak slušně vychovaná, možná by i vyhodila skromný obsah svého žaludku. Znovu sjela Taylora pohledem a s klidem anglické lady ho hodila do krabičky "frajer" a nijak se jím dál nehodlala zatěžovat. Téměř ani nepostřehla, že jejich stolek se nějak podezřele zaplnil, když si obě holky k nim přisedly. Eris stále vrhala na Taylora vyzývavé pohledy a rádoby vtipně mu odpovídala, Delia seděla a s jemným úsměvem pozorovala celé dění.
"Tak odkud jste holky?" promluvil po chvilce znovu jediný alfa u stolu a nasadil oslnivý úsměv. Celé to korunoval laškovným mrknutím, kdy měla chuť zarýt nehty do desky stolu, aby mu ten výraz nevyškrábala z tváře.
Blahosklonně přeslechla vyprávění svých spolužaček. Její uši zachytily jméno města teprve ve chvíli, kdy se ho ony zeptaly na to samé.
"Z Ipswiche," odtušil a zapřel se do židle, nohy si pohodlně natáhl vedle sebe, ruce složil za hlavu.
Za co? Proč se mnou nemáš slitování? To musí být něco takovýho ještě ze stejný země, jako je ona? Co vlastně komu udělala, že jí padá na hlavu tohle? Napřed kupa rádoby originálních spolužáků a nakonec jí sem osud pošle týpka, který ze všeho nejvíc připomíná oslnivou hollywoodskou hvězdu, a všem z něj měknou kolena?
Musela s potěšením zkonstatovat, že ona zůstává stát nohama pevně na zemi. Nikdy nedala na takové typy. A rozhodně s tím nehodlala začínat pro jedno zářivé zubnutí, kdy se odvážil zeptat, odkud že je to ona, ta nemluvná holka, sedící naproti němu, co se tváří patřičně nad věcí.
"Z daleka," odsekla mu téměř potěšeně. Nic mu do toho nebylo. Nevypráví na potkání svůj životopis. Je mnohem raději, když o ní nikdo nic moc neví.
Zasmál se tomu. Pobavilo ho to. A nejen jeho. Ale i ty dvě.
Na to jenom povytáhla obočí a snažila se nevrčet nahlas. Zas tak vtipný to totiž nebylo. Ale co nadělá. Někomu stačí málo. Raději se opět chopila své sklenice a dopila ji, aby nemusela odpovídat na jiné vysoce všetečné dotazy a reagovat na rádoby vtipné hlášky. Pohled zabodla zpět do svých nohou, konkrétně na barvící se nárt.
Jenže nejspíš nebyla sama, kdo se díval. "Kde máš boty?" zeptal se zvědavě a snad i napůl nechápavě.
Klidně se na něj podívala, když s přesladkým úsměvem a poněkud jedovatým tónem vysvětlila: "Emigrovaly. Slyšely, že dorazíš."
Mohla sledovat, jak se jeho obočí stahuje do jedné čáry. "Jsi kousavá a ledová," odtuší rádoby klidným tónem a jen zavrtí hlavou.
Věnovala mu další z jedovatých úsměvů a celé to završila slovy: "Díky, snažím se." Potom si ho už nevšímala. Vlastně si pravděpodobně nevšímala ničeho.
Delia s Eris přešly do módu papírového draka, kdy se opět za nějakým záhadným důvodem přemístily k baru, pravděpodobně, aby si sdělovaly poslední dojmy a zážitky z nového studenta. Bylo jí celkem fuk, že s ním zůstala sedět sama u stolu. Sice by byla raději, kdyby ho měla celý v klidu pro sebe, bez jeho zkoumavých pohledů, které ji vnitřně točily, ale i to se dalo zařídit. Sundala nohy z protější židle a zadívala se na něj:
"Můžeš pro mě něco udělat?" nadhodila poměrně sladce a tázavě na něj pohlédla.
Zamračil se a pár vteřin zkoumal její tvář. "Jestli chceš, abych vypadl, máš smůlu," usoudil a znovu se zapřel na židli.
"Sice je to lákavá nabídka, ale mě by stačilo, kdybys mi podal konvici s čajem," ujistila ho se značně sarkastickým nádechem v hlase a nakonec si během vteřiny posloužila sama. Nalila si trochu do prázdné sklenice a konvici stále podezřele nahnutou, vracela zpět na místo, shodou okolností po dráze, jež šla zatraceně blízko jeho košile. A co její prsty nechtěly, naklonily nádobu s čajem ještě o něco více. Část jejího obsahu skončila na vyžehlené černé košili. Její majitel se zatvářil značně podrážděně a chladně na ni zahlížel.
"Jejda. Promiň," utrousila pouze a ani se nesnažila, aby to znělo, že něčeho lituje. Vyzývavě mu zahlížela do tváře a kochala se prvotním vztekem, který tam zahlédla. Ten se k její smůle na Taylorových rysech neudržel nijak dlouho, vzápětí se už culil jako sluníčko, kterému jste slíbili týden bez mraků.
"Co se stalo?" zeptala se Eris, která očividně zaznamenala nový směr věcí a potřebovala být v obraze.
Dřív než se Jocelyn zmohla na adekvátně ledovou odpověď, ozval se někdo místo ní a dlužno podotknout, že nebyla nijak nadšena interpretací celé situace.
"Ale nic, Eris. Jenom mě Jocelyn polila, aby se podívala na můj úžasný hrudník," osvětlil jí celý problém Taylor. Přísahala by, že kdyby u sebe měla špendlík a píchla ho do té jeho údajně úžasné hrudě, že by splaskl. Nafukoval se jako dětský balónek. Neudržela se, aby neprohlásila:
"Buď si jistej, že mě tvůj hrudník nijak nevytrhne. Takových už jsem viděla. Není to žádný zázrak."
Další co slyšela, byl Erisin pobavený smích. Na její tváři bylo vidět, že skoro počítá skóre - Jocelyn:Taylor - 1:0. Vzápětí uslyšela šustění látky. Očividně se jim nadutý alfa chystal předvést svůj výstavní hrudník. Protočila oči. Co přišlo v další vteřině, ani v nejmenším nečekala. Když prasklo sklo a jeho úlomky se rozletěly na všechny strany, trhla sebou a skoro v šoku se zahleděla na stůl, kde kdysi stávala konvice.
"Promiň, chtěla jsem to prostě zkusit," zubila se Eris oslnivě na Taylora, který byl zmáčený od hlavy k patě bylinkovým čajem.
Jocelyn se zoufale snažila nesmát. Kousla se do rtu a jakkoliv to bylo neoriginální, v duchu musela Eris přiznat bod za snahu a druhý za výsledný dojem. Vypadal jako mokré kuře a tvářil se, že by ji nejraději přizabil, což vzápětí doprovodil patřičnými slovy:
"Tak za tohle, Eris, čekej pomstu."
Vysmála se mu a vyčkávavě na něj hleděla. "Už se nemůžu dočkat, chlapečku," zacukrovala.
Tentokrát vážně nedokázala odolat, aby se neuchechtla. Mnohem víc ji pobavilo jeho zavrčení, které snad mělo znamenat příslib věcí příštích, když se zvedl a s ujištěním, že se ještě vrátí, se vytratil ze sálu. Nepochybovala o tom. Nevypadal na někoho, kdo by se rozhodl zahodit náležitou pomstu.
Jenže doopravdy nikdo tam nebyl takový, jak vypadal. A tohle byl teprve začátek. Byla si jistá, že tenhle kluk jim ještě přinese moře problémů.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | 12. dubna 2010 v 20:48 | Reagovat

Myslím, že jsem ti k tomuhle psala komentář už u tebe, ne? :) S odstupem by se asi moc nezměnil (moc často názory neměním :)), ale co je podle mě nejhlavnější... s chutí jsem si to přečetla znova :D ;) A to se počítá :D KOUKEJTE NĚCO PŘIHODIT!!! Chlupaté potvůrky :D

2 Ninsie Ninsie | 12. dubna 2010 v 23:38 | Reagovat

Andy, i tak jsem ráda, že sis to přečetla znova a neboj, něco s Ewil chystáme:)

3 Ewil :) Ewil :) | 13. dubna 2010 v 0:37 | Reagovat

Andy - shrnu to ;) fanouškovský bledn i wall bereme, jen si pohraj ;) pošlu ti mailem nějaký fotky, chceš? Máme ty dvě "příšerky" poukládaný :D
A přidávám se k Nins, chystáááme, chystáááme, ale nic nepovíme ;)

4 martnka martnka | 6. května 2010 v 11:52 | Reagovat

tak konečně se dostávám ke komentování:)
bylo to naprosto úžasný, úplně moc se mi to líbilo. Při čtení jsem se rozplývala. Páni, tenhle blog je naprostý ráj pro čtenáře;) sice tu moc často nechodím, kvůli nedostatku času, ale pokaždé když jsem zajdu, tak nikdy nelituju. Obě píšete nádherně a já miluju vaše povídky. doufám, že brzy zase něco přibude, protože mám docela absťák.
tak si pospěšte jak budete mít čas, protože na lásku se umřít nedá, ale na nedočkavost a natěšenost jo, tak ať mě nemáte na svědomí:D
moc krásná jednorázovka fakt, musím končit ve třídě je jen jeden komp a řada je velká;)

5 MarryT MarryT | Web | 22. ledna 2011 v 16:25 | Reagovat

Moc pěkně napsané. Konečně vím, jak se ti dva seznámili. Doufám, že brzy přidáte další jednorázovku na podobné téma. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama