Prolog

14. září 2012 v 21:09 | Ewil |  Pouto
Zdravíme náhodné i cílené zbloudilce,
příběh se rozjíždí v novém kabátě, v novém nádechu a hlavně s dolazenými detaily. Oproti první verzi, tentokrát začínáme prologem a z pohledu postavy, se kterou jste se v příběhu ještě nesetkaly, stoprocentně tam o ní ale padla zmínka. Podrobnosti si nechám pro sebe, více vám převypráví příběh...

Komentáře samozřejmě potěší :)







Nikdy jsem doopravdy nepřemýšlela nad tím, jak snadná a prostá může být smrt. Nikdy by mě nenapadlo, jak k ní může být v určitých chvílích blízko, a že jedno špatné rozhodnutí mi může zachránit život. Nikdy by mě nenapadlo, že během několika sekund můžu přijít o všechno.

Snažila jsem se držet co nejvíce mezi lidmi, ale jakmile jsem vyšla z města na pěší stezku, pak se to jevilo jako závažný problém. Slunce se pomalu blížilo k západu, šero se mi opíralo do zad a to mě znepokojovalo. Protože čím víc se mě dotýkalo, tím menší byla pravděpodobnost, že se odsud vůbec někdy dostanu. Pevně jsem držela popruh tmavé tašky, ve které bylo naprosto všechno a uchovávala si tak prazvláštní pocit bezpečí. Že se něčeho můžu držet. Že mám nějakou jistotu. Zároveň se v tašce nacházely věci, co jsem nosila s sebou kamkoliv a nesměly se dostat nikomu do rukou. Dokonce ani mému společníkovi na akci, který mi, jen tak mimochodem, dal svým způsobem kvinde. A to kvůli jedné pitomé hádce. Náhradu za mě si ale našel zatraceně brzy, nejspíš celou akci bral jako jeden velký vtip a hodlal si dneska večer užívat. Já ne. A už vůbec ne s ním.

Ne, nebyla jsem ani trochu klidná a chtěla jsem mít tenhle šílený večer už za sebou. Chtěla jsem být mezi čtyřmi stěnami a cítit se aspoň z části v bezpečí. Uchovat si ten pocit, že mě, sice neosobní a chladná místnost, ochrání a nemůže se mi nic stát.

Měla jsem strach.

Ano, uměla jsem vždycky dokonale skrývat svoje pocity a hlavně to byla moje práce, ale pro tuhle chvíli mě už přetvářka unavovala a možná mě zrovna tohle posilovalo a nutilo jít dál. Nebyla jsem srab, zároveň ale ani filmová hrdinka a situace, která se kolem nás všech stahovala už několik měsíců, mě začínala dusit. Škrtit. Dotýkala se mého hrdla a brala mi možnost se nadechnout, brala mi veškerou naději, že se všechno vrátí do starých kolejí. Vymykalo se mi to z rukou a původní plán byl dávno v troskách, přesto jsem se držela záchranného lana, houpajíc se nad temnou propastí. Pouštět jsem se odmítala, na to jsem byla moc tvrdohlavá. Zároveň jsem měla v kapse schovaný malý triumf. Ten jsem ale nechtěla vytahovat dřív, než by bylo třeba.

Hořce jsem se pousmála nad sledem svých myšlenek a současně o něco více zrychlila krok. Zhluboka jsem do sebe natáhla vzduch prosycený počínajícím večerem a zároveň něčím víc, co rozpohybovalo majáček v mé hlavě. Přimhouřenýma očima jsem pročesávala okolí, trhla s sebou při každém zašustění nebo křupnutí větviček a hlavně se snažila zachovat chladnou hlavu a být v klidu. Veškeré výraznější pocity nebo snad běh, by byla pro doslova pobídka. Pokud jsou tady někde v okolí, o čem jsem nepochybovala, pak jenom čekají na svou příležitost. Třesoucí se rukou jsem více stiskla popruh tašky, téměř zadržovala dech a vnímala prudce bušící srdce o hrudník. Jako kdyby se chtělo dostat ven. Smysly jsem měla zostřené, připadala si jako na kolotoči, co nabíral na rychlosti a snažila se pochytit maximum a ubezpečovat se, že jsem na lesní stezce sama. Proč? Protože to tak bylo lepší. Milosrdná lež. Nebyl čas ani možnost si nadávat nebo se na sebe vztekat. Na to budu mít příležitost, pokud se odtud dostanu, protože i ze sebevětší hrdosti, bych tohle v životě už neopakovala.

I kdyby mě to mělo sežrat.

Podle všeho by měla být Rada odsud jenom kousek, a pokud by se mi podařilo na ní dostat v neporušeném stavu, byla bych v bezpečí. I když je pravda, že v tuhle dobu nebylo doopravdy jisté nic. Ani to, komu můžu věřit a komu ne a právě tyhle pochybnosti jsem měla u svého společníka. Někdy je totiž dobré poslouchat svou intuici a držet se zásad - nevěřit ulízaným a uhlazeným frajerům, kteří si myslí, že spolkli moudrost světa a posadím se kvůli nim na zadek.

Prudce jsem s sebou trhla, když se mi divoce rozvibrovala taška a dobře, že jsem si nechala vypnuté zvonění. Povolila jsem ztuhlé prsty kolem koženého popruhu a tiše jimi vklouzla do první kapsy, abych pohlédla na telefon. Vibroval mi v ruce a na displeji, který mi osvítil půlku obličeje, blikal příchozí hovor od někoho, od koho bych to nečekala.

Richard Matthews.

Skousla jsem si spodní ret a podržela palec nad zeleným tlačítkem. Váhala jsem. Tady není bezpečné na sebe upozorňovat, ozvat se mu můžu přece později. Nakonec jsem prst s nádechem přesunula na odmítnutí hovoru. Displej zhasl a telefon se v mé dlani utišil. Zrychlila jsem na to konto paradoxně krok. Zoufalství mi prostupovalo tělem o něco víc v předtuše něčeho, co jsem nedokázala tak docela určit a potřebovala jsem se akutně něčeho zachytit. Chtěla jsem být zase malá holčička a věřit, že to za mě někdo vyřeší. Že mě někdo obejme a řekne, že všechno bude v pořádku. Jenže nic takového se nestalo, z dětských střevíčků jsem vyrostla už dávno a dotyčný, kterého jsem měla plnou hlavu, byl desítek kilometrů ode mě a při snaze navázat na něj kontakt, bych ohrozila jak jeho, tak jeho rodinu. Až takhle jsem byla od pijavic pod drobnohledem. Tušila jsem, že jsem přišla na něco, na co jsem podle nich ani přijít neměla a najednou ze mě byl hlavní chod na jejich jídelníčku.

Chtělo se mi brečet, jak jsem to v sobě dusila.

Telefon, který mě ani nenapadlo vrátit zpátky do tašky, se znovu žádostivě rozvibroval se stejnou kolonkou jména volajícího.

Zatraceně.

Nakonec jsem tlačítko na přijetí hovoru stiskla a byl to Richard, kdo první promluvil.
"Sedíš v autě nebo ne?" vypálil na mě otázku, hlas měl drsný a naléhavý. Zněl udýchaně, jako kdyby spěchal. Žaludek mi ztěžkl. Dlouze jsem se nadechla nosem, nezastavovala jsem se ani na minutu, na zádech mi perlil studený pot a situace se mi drolila v rukách čím dál víc. Přijetím hovoru jsem poslala veškerou snahu na udržení chladné hlavy do háje.

"Ne. Jsem sama. Na stezce pravděpodobně kus od silnice," mluvila jsem, jak nejtišeji jsem dokázala a očima pročesávala okolí. Nakrčila jsem čelo. Přísahala bych, že jsem jejich přítomnost předtím cítila…Kdyby jim šlo o to mě zabít, už by se ukázali. Tady by měli obrovskou šanci. Naivní, pitomá a hrdá diplomatka kráčející si s veškerými důležitými dokumenty lesem. Na rozebírání teorií jsem ale neměla možnost. V telefonu se ozvalo hrdelní zavrčení. Ne, teď jsem mu nemohla vysvětlovat to, kde jsem se tam ocitla a proč. Tohle prostě nešlo. Nejsem sebevrah.

"Jsi na dvacáté páté? Odpověz mi ano nebo ne."

"Ano."

"Teď mě dobře poslouchej, Jessie. Až se dostaneš do města…" ale víc jsem nevnímala. Můj odhad, že jsem nedaleko od silnice, byl pravdivý. Mezi stromy se míhala světla reflektorů právě jedoucího vozidla, byl slyšet vzdálený zvuk motoru, pneumatiky hladce klouzající po asfaltu a křupání praskajících kamínků. Během okamžiku se tenhle zprvu nevinný výjev změnil na hotové peklo. A mě nezbylo nic jiného, než to poslouchat. Zvuk skřípějících brzd se mísil s tříštěním skla a dutým nárazem něčeho těžkého a velkého. Do toho všeho se přidal dvojí bezmocný křik zoufale bojující o život a o pomoc.

O pomoc od bolesti. Plný touhy po konci.

Panebože…

Chloupky na zátylku se mi zježily, srdce mi bolestivě naráželo do hrudi. Ani mi nedošlo, že jsem se šokovaně zastavila a konsternovaně zírala kamsi před sebe. První krok jsem ale udělala ve chvíli, kdy se mi o čichové buňky otřel nasládlý pach hniloby. Došlo mi, odkud vítr vane. O to víc mě probral Richardův rozčilený hlas: "…slyšíš mě, co ti říkám? Vypadni! Okamžitě odtamtud vypadni! A jak nejrychleji to půjde. Až se dostaneš do města, chytni si taxíka a nech se odvézt na letiště. Tam máš v úschovně letenku do Ameriky, kód ti pošlu ve zprávě. Neptej se mě teď na nic, nikomu neříkej svoje jméno a všechno se dozvíš, až dorazíš. Dej mi vědět jen co budeš na letišti," s tím mi telefon v ruce oněměl. Okolní zvuky jsem od sebe naprosto odstřihla a tušila jsem, co se na té silnici děje. Byla to totiž jediná cesta na Radu. Pomalu mi to secvakávalo dohromady. V tom autě jsem měla původně sedět já. Tohle bylo naplánované.

Víc jsem nad ničím nepřemýšlela, pevně chytla tašku, natiskla si ji na bok a rozběhla se po cestě do města, jak jsem nejrychleji mohla. Kašlala jsem pro tu chvíli na fakt, že tím během jen upozorňuji na svůj pach, prostě jsem se potřebovala dostat pryč. Dech se mi zadrhával v hrdle, doslova jsem po něm lapala a zakopávala o malé větvičky, které na cestu nafoukal vítr. Dívala jsem se před sebe, v krku měla sucho, nohy se mi podlamovaly, ale nezastavovala jsem se, i když mi sebevíc docházely síly. Propocené tričko se mi pod bundou lepilo na kůži. Uřícená, lapající po dechu a s třesoucíma rukama, jsem vstoupila do prvního osvětlení pouliční lampy. Pomalu nabírala ztracenou jistotu, nebo se o to aspoň pokoušela a pohybovala se co nejvíc mezi lidmi. Postupovala jsem přesně podle instrukcí, které mi Richard dal a raději nad ničím nepřemýšlela. Všechno jsem v sobě drtila a držela, jak nejdéle to šlo. Měla jsem toho plné zuby.

Chtěla jsem se probudit z toho šíleného hororu.

Kdesi uvnitř jsem tušila, že tahle noc pro mě svým způsobem znamená smrt.

Že tohle je konec všeho, co jsem doposud měla.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Zaujal vás příběh?

Ano
Ne

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 14. září 2012 v 23:35 | Reagovat

Nazdár:-),
a já si říkala, kdy se tu už objeví prolog. Zrovna dneska odpoledne jsem tu koukala. Vypadá to fakt zajímavě a já se zase budu opakovat s tím, že se už nemůžu dočkat pokračování. Je to super, no. Víc netřeba říkat...:-)

2 Beornottobe Beornottobe | Web | 15. září 2012 v 23:08 | Reagovat

Páni, to je vážně povedené :) To nějak reaguje na tu původní verzi, kterou zmiňuješ na začátku článku nebo to prostě jen píšeš od začátku a pozměňuješ detaily? Já jen, jestli mi něco neunikne, pokud jsem nečetla tu původní verzi :)
Jinak moc se mi líbí, jak používáš obrazná pojmenování jako například s tím záchranným lanem apod. :) Držím palce v dalším psaní a přeju plno spokojených čtenářů! :)
A díky za komentář u mě, potěšil! :)

3 Ewil Ewil | Web | 15. září 2012 v 23:45 | Reagovat

[2]: moc děkuju :) jednu odpověď ti nechala Nins na blogu, druhou tady cvakám já. Nicméně budeme moc rády za dalšího čtenáře a snad se bude líbit i dál :)

4 Ophelia Ophelia | Web | 16. září 2012 v 8:28 | Reagovat

Tyjo, ten příběh je supr :) Těším se na pokračování, třeba k tobě zase zabloudím :)
P.S.- Přišla jsem sem z důvodu ti odpovědět na komentář :) Borůvkovo-banánový milkshake, vzpomínáš? ;) No tak jako náhradu medu bys mohla použít cukr. A nebo klidně vůbec nic, jen to bude kyselejší díky těm borůvkám tam. snad když dáš víc banánu než borůvek ;) :)

5 Beornottobe Beornottobe | Web | 16. září 2012 v 10:56 | Reagovat

Děkuji za objasnění :) Určitě budu ráda číst dál! Máte talent :)

6 vivienne vivienne | Web | 22. září 2012 v 19:35 | Reagovat

začíná to opravdu dobře, jen tak dál

7 Alethea Alethea | Web | 23. září 2012 v 1:23 | Reagovat

Fíha, vyzerá to úplne super! Som zvedavá na pokračovanie a vyjasnenie situácie! :)

8 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 30. září 2012 v 17:28 | Reagovat

Ja som len zvedavá, či toto je prológ prológ, či som niečo dôležité nevynechala. A ešte jedná otázka: bolo toto dielo už niekedy prv písané a teraz je to prepísané? Či som tomu zle porozumela?

9 Elizabeth Greenova Elizabeth Greenova | 1. listopadu 2012 v 20:45 | Reagovat

Nádhera

10 Verča Verča | E-mail | 4. prosince 2012 v 17:31 | Reagovat

Nazdar kočky, kdy bude pokráčko? Děsně se mi po Taylorkovi stýská, takže jestli mě necháte dál trpět, proplatite mi antidepresiva a vězte, že to bude fakt drahý.

11 Ninsie Ninsie | 23. ledna 2013 v 22:32 | Reagovat

[6]: Tak snad se dál k psaní dostaneme. Každopádně oproti první verzi tam bude množství změn a prolog je novinka :)

[7]: Tak to si ještě chvilku počkáš :D Protože situace se bude vyjasňovat postupně, rychlokvašku nečekej :D

[8]: Tohle je zatím jenom prolog, poprvé napsaný a novinka, protože v původní verzi nebyl. Čímž jsem naznačila odpověď na tvoji další otázku - tenhle příběh byl kdysi rozepsaný, ale momentálně se přepisuje tak, aby skutečně fungoval a aby ty postavy a příběh byly takové, jaké být mají.

[9]: Děkujeme :)

[10]: Verčo, pokráčko zatím nevíme. Podle toho, jak to všechno půjde. A neboj, na antidepresiva ti částečně přispěje pojišťovna a věříme, že ty jako člověk spořivý, máš někde tajnou kopičku přímo na tyhle účely. :D

12 Tempé Tempé | E-mail | Web | 16. února 2013 v 10:51 | Reagovat

Doháním svoje další kanálové resty. A protože mi psaní komentářů moc nejde, tak to shrnu ve velké zkratce
a, nepište na blogu, ale rovnou to vydejte jako knihu. Obě na to máte, a pokud to dotáhnete do konce (jakože vy dvě zrovna jo), tak si to spousta lidí koupí
b, je to žůžo.

ad a, pokud to přestanete vydávat na blogu, asi je malá pravděpodobnost, že se mi podaří stát nějakým beta readerem, abych nemusela čekat do vydání, co? :D Ona se na tom docela lehce pěstuje závislost :D

13 Verča Verča | E-mail | 16. září 2013 v 13:06 | Reagovat

Nazdar Holky:-),
plánujete někdy pokračování? Je to už víc jak rok, co tady k Poutu nic nepřibylo a já jsem zvědavá, jak to s touto povídkou dopadne. Začala totiž velmi zajímavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama