Tvoje volba 1/3

24. prosince 2015 v 0:00 | Ninsie |  Krátké příběhy
Milá Ewilko,

vím, že jsem ti příběh s dětmi slíbila už za úspěšně složené státnice a že od té doby uplynulo půl roku... ale svoje sliby plním, i když trochu se zpožděním. :) Každopádně na děti jsem nezapomněla a protože se to zvrhlo na delší vyprávění, ber to ještě jako malou chuťovku k Vánocům.




Tvoje volba


"Život se tě nikdy nezeptá, jestli jsi na to připravená. Prostě se to stane. Na tom kdy ani kde nezáleží. Je pak jenom na tobě, zda to v sobě umlčíš a něco ti bude chybět, anebo jestli se rozhodneš za to bojovat."
Hlavou mi rezonovala slova, která mi utkvěla v paměti z mámina vyprávění. Napřed z pohádek před spaním, kdy je balila do hávu tajemství a dětských her. Později z našich nočních rozhovorů nad hrnkem horké čokolády, když byly dobrý dny, nebo s kapkou něčeho ostřejšího, co by otupilo hrany vzteku a bolesti v těch špatných chvílích. Dnešek se asi nezapíše do historie dobrých dnů.
Jedna fotka. Jedno video z rodinné oslavy. Facka od reality. Prober se z těch svých toužebných představ, holka! Pro druhou nic neznamenáš. Nadechla jsem se. Jak prostý pohyb a mě to trvalo zatraceně dlouho, než se mi to povedlo. Oči jsem měla přikované k obrazovce a jen s námahou odtrhla zrak.
"Začínáš trochu modrat, Lyn," podotkla s obavami máma a upila horkého kafe z hrnečku, který držela mezi prsty. Seděla na pohovce, dlouhé stříbřitě blonďaté vlasy trochu pocuchané a nejspíš sledovala video, co očividně dneska konečně došlo. Mluvila o tom.
Pevně jsem semkla rty, klouby na rukou mi zbělely, jak jsem svírala popruh své tašky. Všechny chloupky se mi ježily a v uších dunělo. Přišla jsem si jako idiot. Nádech, sakra. Nadechni se! Zalapala jsem po dechu.
"Jsem vážně rád, že tě nebudeme muset křísit," zkonstatoval táta, zatímco se zády opíral o stěnu vedle baru a jen kousek od pohovky. V ruce držel broušenou sklenku se zlatavou tekutinou, kterou jsem neomylně tipnula na whisky. Sotva bych mu ale podle pomačkané a skoro rozepnuté košile věřila to, že tady jen tak stojí a s Eirou diskutuje o nesmrtelnosti chrousta. Její narůžovělý tváře a naběhlý rty mluvily za všechno. Naběhlý rty… Sakra. Moc vtipný. Fakt. Nejspíš jsem je vyrušila. Třeba mi zadělávali na dalšího sourozence, nebo se o to aspoň mohli pokoušet. Rychle jsem uhnula očima.
Několikrát jsem stiskla popruh tašky, jako kdyby se tím snažila získat rovnováhu a prohlížela jsem si detailně obložení, klavír i křeslo kus ode mě. Když jsem konečně přestala těkat očima po všech těch detailech našeho obýváku a zakotvila pohledem znovu na Richardovi, měla jsem co dělat, abych udržela aspoň nějak tvář. Ta podoba. Z televize se ozval hlas. Detailní záběr na dvojici. Jedna tvář. Jeho.
Zmohla jsem se jenom na to, abych zavrtěla hlavou a otočila se na špičce. Zamířila jsem zatraceně rychle z obýváku. Můj úprk po schodech provázela ozvěna dvojího smíchu z televize a mámino volání: "Jocelyn!"
Neotočila jsem se. Nedokázala jsem tam zůstat, když ještě před pár hodinami jsem si spřádala plány, živila svoje sny tunou drobnosti a detailů, které jsem za ty roky nasbírala, a o nichž jsem věřila, že ani pro něj to nebylo jen tak. Jen na ukrácení dlouhý chvíle. Eira měla pravdu - život se neptal. Prostě to přišlo. S jedním šíleným pekelníkem. Protivou a bručounem, který mě slil jako malou od hlavy k patě a dal mi na naší zahradě za keřem první pusu. Dál se to prostě jenom vezlo.
Zavřela jsem za sebou dveře svého pokoje a snažila se vypnout uvažování. Jenže to jaksi nešlo. Na tohle můj výcvik nejspíš ještě nestačil. Taška dopadla kamsi na křeslo, zatímco já se pokusila zahrabat pod všechny ty polštáře a deky na posteli a uklidnit se. V tuhle chvíli se mi prohrabání do Číny zdálo jako docela dobrý nápad. Měla bych co dělat. Zaměstnala bych hlavu. Krk jsem měla celý sevřený, první dunivý vzlyk, který se z něj prorval, zatraceně bolel. Slzy z řasenky mi na tvářích vykreslily mapy, za který by se nemusela stydět ani panda. O důvod víc zkusit ten tunel do Číny.
Přeslechla jsem klepnutí na dveře i tichý otevření. Nejspíš bych ani nezaznamenala, kdyby pod naším domem vybouchla sopka. Potřebovala jsem chvilku, abych se složila a zase vzpamatovala. Abych se vyválela po tom dně, kam mě moje doufání a následná realita poslala, a mohla zase vstát a hrdě zvednout bradu. Jenže to teď tak zatraceně nešlo. Bylo moc brzo.
Dotek prstů na rameni. "Lynnie…"
To měkké oslovení jsem slyšela díky polštářům, pod které jsem se zastlala, tlumeně. Paradoxně mě tohle rozbrečelo ještě víc. Chlapi tvrdí, že ženská nikdy nedává logiku. Jo, asi jsem teda ženská. Tíha polštářů na tváři zmizela, palcem mi kroužil po rameni. Doslova jsem se vymrštila do sedu a v další vteřině jsem mu tvář zahrabala do košile. Její látku jsem držela pevně mezi prsty a brečela u táty, jako kdybych byla zase malá holčička. Prsty mi přejížděl po zádech, ze rtů mu vycházel uklidňující zvuk. Neříkal už nic.
Byli si tak podobní. Richard ale voněl jinak. Bezpečím. Dětstvím. Ochranou. Můj táta za všech okolností. Krev nehrála roli. Ale on… z jeho vůně se mi motala hlava, měla pro mě tu správnou tečku. Tu jiskru, která zažehla hluboko ve mně něco, co celé roky doutnalo a drobnosti to jen přiživovaly. Poznala bych ho kdekoliv.
Táta mě prsty laskal ve vlasech, tiskl k sobě, zatímco jsem se schoulená na jeho těle snažila sebrat, abych ze sebe dostala alespoň: "O-o-omlouvám se."
"Za co?" tázavě ke mně směřoval, cítila jsem jeho pohled na temeni hlavy, ale nedokázala jsem otevřít oči a podívat se na něj.
"M-měla bych být silná. T-tohle zvládnout. M-můj výcvik… a j-jsem p-přece d-diplomatka." Možná to bylo to nejvíc, co jsem ze sebe byla schopná dostat. Sotva slyšitelně mezi těmi dutými vzlyky, ale přece.
Doslova jsem cítila, jak zavrtěl hlavou a povzdechl si. "Zachovala ses jako člověk a ne jako stroj. Navíc tohle nemá s diplomacií co dělat, Lyn." Hlas měl konejšivý, hluboký. Pamatovala jsem si ho z dětství, oživoval tím moje vzpomínky, a jako kdyby mě jím chtěl přenést do doby, kdy bylo všechno ještě v pořádku. Jenže to nešlo. Něco mi chybělo. Někdo
Natiskla jsem se k němu ještě pevněji a snažila se dýchat nosem a konečně se uklidnit. Na hrudníku mi ale tak sedělo cosi těžkého a stejný těžký a svíravý pocit opanoval i celý vnitřek. Sny a realita - dvě věci, které nešly ruku v ruce, ale ta druhá roztříštila tu první. Na zádech jsem ucítila drobný poryv vzduchu, když se dveře znovu otevřely a tentokrát jsem byla vnímavější i k vůni člověka, který vešel. Máma. A spolu s ní dva hrnky horké kouřící čokolády. Podle tichého ťuknutí je musela položit na noční stolek u dveří. Cítila jsem, jak si přes moji hlavu s tátou vyměnili pohled. Richard mě ještě jednou krátce pomáčknul a s povzdechem mě jemně stáhnu ze sebe a vstal. Koutkem oka jsem zachytila, jak se rty otřel Eiře o ucho a něco do něj šeptnul. Ta jen přikývla. Prsty se zlehka dotkla těch jeho a počkala, dokud za sebou nezavře dveře a nenechá nás samotné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama